Obec Liblice a její památky
Obec Liblice, ve starých písmech nazývaná dědinou milou a libou, se rozprostírá 9 kilomet-rů východně od královského věnného města Mělníka a 35 kilometrů severně od hlavního měs-ta Prahy. V obci je několik historických památek: kaple Panny Marie z roku 1699, socha sv. Jana Nepomuckého, postavená neznámým autorem roku 1710, kostel sv. Václava, který byl vystavěn v gotickém slohu a připomíná se již roku 1375. Svou nynější barokní podobu získal při přestavbě roku 1710, v roce 1713 – 1715 byla přistavěna věž s kopulí. Pod velkým oltářem je hrobka hraběcích rodin Pachtů a Deymů, kteří v minulosti vlastnili zámek a liblické panství.
Nejvýznamnější a zároveň nejkrásnější dominantou obce je národní kulturní památka zámek Liblice.
Historie obce
První písemná zmínka o obci Liblice pochází z roku 1254 a je spojena se jménem Václava z Liblic. Roku 1321 byli majiteli Liblic bratři Kunrad a Fricek z Liblic a později Frickovi synové, kteří vlastnili také byšický statek. Částečný podíl na Liblicích měl i Frickův synovec Jan.
V roce 1375 došlo k rozdělení statku mezi příbuzné a Janův syn dostal tvrz v Liblicích a polovinu liblického a byšického „zboží“ (tvrz již v současné době neexistuje, podle dochovaných pramenů stávala v dolní části Liblic až do 17. století, poté zanikla). V první čtvrtině 15. století patřila část Liblic Jírovi z Roztok a zbytek s tvrzí Janovi z Liblic. Roku 1475 se Libli-ce staly majetkem Smiřických a ti je roku 1530 prodali hejtmanovi Boleslavského kraje Jin-dřichovi Vliněvskému z Vliněvsi. Rodu Vliněvských patřily Liblice až do roku 1611. Později se jako majitel uvádí Jetřich z Janovic a poté Jan Albrecht Pfefferkorn z Ottopachu, jehož manželka Kateřina odkázala liblické panství v roce 1669 Danielu Norbertu Pachtovi z Rájova.
Pachtové byli majiteli až do 1. poloviny 19. století, kdy je koupil Bedřich Deym a od něj zís-kala zámek v roce 1863 hraběnka Antonie z Valdštejna. Ta celé panství později odkázala své dceři Christianě, provdané Thun-Hohensteinové. Hraběcí lesy a pole koupili v roce 1938 ing. Emil Švec a Dr. Ing. Eduard Outrata. Rodu Thun Hohensteinů patřil zámek s panstvím až do roku 1945, kdy připadl na základě Benešových dekretů státu a od roku 1952 spravuje zámek Liblice Akademie věd České republiky.
Barokní perla – zámek Liblice
V letech 1699 – 1706 si nechal zámek postavit hrabě Arnošt Josef Pachta z Rájova podle návrhu italského stavitele Giovanna Battisty Alliprandiho, který převzal koncepci od vídeň-ského architekta J. B. Fischera z Erlachu. Alliprandi se vzdal plastických dekorativních prvků a stavba tak dosáhla monumentálního účinku.
Zámek byl postaven podle tehdejšího zvyku šlechty mimo obydlenou ves. To zaručovalo majitelům soukromí a zároveň vyjadřovalo nadřazenost panstva nad poddanými.
Ve druhé polovině 18. století byla doplněna výzdoba zámku sochami dětských postaviček a vázami na balkoně a terase před zahradním průčelím zámku od předního pražského sochaře I. F. Platzera. Z stejné doby pochází také výzdoba stěn salla tereny. V 80. letech 18. století došlo k přestavbě a úpravě hospodářských budov (depandance) a obydlí služebnictva před severním průčelím zámku. Původní ráz se postupně měnil a tím značně utrpěla i výtvarná hodnota zámeckého interiéru. Ve 20. letech 20. století došlo také k úpravě zámeckého parku.
Od padesátých let prošel zámek několika opravami, ta největší ho však čekala až v letech 2001 – 2007, kdy byl celkově rekonstruován a přeměněn na moderní konferenční centrum Akademie věd ČR. Od 6. září 2007, kdy byl slavnostně otevřen, opět slouží nejen akademické veřejnosti.
Zámecký park
Zámecký park, který je převážně ve francouzském stylu prošel z větší části obnovou.
V parku roste mnoho krásných vzrostlých stromů – je zde zastupen platan, lípa, metasekvoj čínská, lyriovník tulipánokvětý, dub, kaštan – všem však vévodí nejvyšší stromy v obci - bílé topoly.
Ve spodní části parku se nachází jezírko, ve kterém se rozmnožují chráněné druhy žab – např. ropucha obecná, skokan hnědý, skřehotavý a štíhlý, žije zde také užovka obojková, kte-rá v jezírku hledá svou potravu – malé rybky.
Obora
Zámecká obora má charakter přirozeného lužního lesa s převahou listnatých porostů, které zastupuje dub letní, jasan ztepilý, javor klen a mléč, z jehličnatých dřevin převažuje smrk.
Uprostřed obory se na rozloze 2,27 hektarů nachází přírodní rezervace Slatinná louka u Liblic, která je zařazena do soustavy NATURA 2000 a je příkladem posledního zbytku slatin-ných luk, které se zde dříve hojně vyskytovaly. Rostou se zde vzácné a ohrožené druhy rostlin např. prstnatec pleťový, kosatec žlutý, vstavač vojenský, kruštík bahenní, pětiprstka žežulník a další. Na louce se také nachází několik urostlých solitérních dubů, smrků a bříz.
Co jinde neuvidíte?
Na první pohled Vás jistě zaujme krásně opravený barokní zámek, který slouží nejen jako místo pro pořádání konferencí, ale také jako zámecký hotel s restaurací. (Kapacita restaurace a přilehlého salonku je 100 míst, ubytovací kapacita v zámku a depandace je 110 lůžek. Pořádají se zde nejen konference pro ústavy AV ČR, firmy a různé instituce, ale také svatby, rodinné oslavy, podnikové večírky, přátelská setkání i rekreační pobyty..
Zámecká restaurace nabízí mezinárodní kuchyni, jídelní lístek se mění s ročními obdobími. Návštěvníci si mohou kromě jídla také „vychutnat“ pozdně barokní fresky, kterými jsou vyzdobeny stěny i strop restaurace. V letních měsících je možné posedět také na zámecké terase, ze které je výhled do parku.
Ve všech prostorách zámku je zákaz kouření. Otevírací doba restaurace je od 11:00 do 22:00 hod, recepce nonstop.
Můžete se také projít po naučné stezce, která vede od hlavní brány zámku do obory až ke slatinné louce. Z jednotlivých naučných panelů se dozvíte mnoho zajímavých informací o pří-rodě kolem nás a také o historii i rekonstrukci zámku.
V odlehlé části parku pod vysokými stromy postůjte v tichosti u kamenného kříže, jenž dala postavit hraběnka Christiana Thun-Hohensteinová na památku svého syna Leonarda, který padl, stejně jako mnoho dalších liblických mužů, v první světové válce.
Co uvidíte (a uslyšíte) jen občas?
V letních měsících se můžete kochat pohledem na koberec rozkvetlých růží a večer poslouchat koncert slavíků a žab. V parku možná uvidíte chráněné brouky – nosorožíka kapucínka zlatohlávka skvostného nebo roháčka kozlíka.
Co už bohužel neuvidíte.
Na střeše liblického zámku bývala takzvaná „makovice“ (do „makovic“ se ukládají různé písemnosti týkající se historie místa, mince a podobně - můžete je vídat na špičkách kostel-ních věží) . Tato ozdoba vydržela na zámku až do padesátých let minulého století, kdy byla stržena. Při pádu se rozbila na mnoho kusů, které se však nedochovaly. Makovice se již nikdy neobnovila.
V době, kdy liblické panství vlastnily rody Pachtů a Deymů, bylo na místně nynějšího parku mnoho mohutných ovocných stromů a v zahradě stály kamenné altány a pískovcové sochy biblické i světské. Když panství získala hraběnka Antonie Valdštejnová, staré prameny uvádějí: „dala stromy pokáceti, sochy odstraniti a zřídila na místě tom moderní park.“.
Od července roku 1910 měl zámek svou vlastní elektrárnu s benzinovým pohonem a akumu-látorovou baterií. Stavbu provedl ing. Širc z Mělníka a náklad na celé zařízení činil 38 tis. Korun. Hlavní součástí byl benzínový motor k pohonu dynama, které vyrábělo elektrické proud nejen pro 1 366 žárovek různých velikostí, ale také pro čerpání vody ze studny a k pohonu cirkulární pily.
Historické spisy uvádějí, že v r. 1881 poctil hraběcí rodinu v Liblicích pobytem svým Jeho císařská Výsosť arcivévoda František Ferdinand d´Este.
